My stupid life - kapitola 1.

3. srpna 2010 v 20:46 |  mujstupidnizivot
http://love-cure-and-peace.blog.cz
Určitě se mezi tisíci lidmi najde takový sedm set osob, které si myslí, bůhvíjak mají děsnej život. Chybí jim prachy, mají nudno
u práci nebo se jim zrovna chce děsně na malou a oni s tím nemůžou nic dělat. Takoví lidé se ptají, možná Boha, a dost možná sami sebe, za to tenhle trest?
Tito lidé jsou hloupí. Nevědí, co je to problém. Žijí v šťastných rodinách, nepoznali strach ani opravdovou bolest. Takovým lidem dnes závidím, protože oni ani netuší, jak jsou obdaření.

Pochybuju, že by mě někdo pochopil, kdybych mu prozradila, že mě tolik fascinuje jejich hrozně nudný, obyčejný život. Právě proto to nikomu neříkám. Právě proto to píšu.
Nevím, jak to, že mě najednou napadlo začít si psát deník. Prostě to přišlo, a hotovo. Osobně v hloubi duše doufám, že jestli umřudřív než otec, jednou tenhle deník najde a začne si ho číst. Řádek po řádku, jeden za druhým. Do konce života si bude vyčítat, že mě bil, že mi nenaslouchal, že mě neuměl vychovat. Doufám, že se bude utápět v slzách a pocit viny ho bude provázet do konce života. Úžasná představa, ale vím, že to se nikdy nestane. Můj "drahý tatínek" si ani nevzpomene, že jsem kdy existovala. Prostě mě vygumuje ze svého života.
Možná si říkáte, abych už přestala mluvit o smrti. Ale proč? Proč se toho slova tak bojíte? Nikdo z vás si to neuvědomuje, ale všichni se bojíte ho vyslovit. Myslíte si, že zní tak... záhadně, strašlivě. Řekla bych dokonce, že smrtelně. Ale co je na tom? Smrt. Smrt. SMRT.
No a vidíte, nic se nestalo.
Moje kecy o smrti vás už jistě začaly dost nudit, takže to zrychlíme. Já jsem Emilia. Nevím, co je to za jméno. Nejspíš ho vymyslela máma, než umřela. Všichni mi ale říkají Emi, ale takových lidí je pár, protože já se s lidmi nerada bavím. Takže: jsem Emilia a tohle je můj příběh. a takhle to všechno začalo... Dneska si na ten příběh vzpomínám jen matně, ale vím, že to bylo nějak... takhle.
Bylo to na nějakém večírku u jednoho kluka z naší školy. Byla jsem opilá, smála jsem se. Poprvé v životě jsem se cítila doopravdy šťasná, protože jsem si myslela, že už jsem konečně našla pravé přátelé. Omyl.
Na všechno vzpomínám jakoby v mlze, úryvkama.
Dunivá hudba, křik. Rozlité pivo a chipsy zadupané do koberce. Prudká bolest hlavy. Myslím, že budu zvracet.
"Na, tohle ti pomůže," ozvalo se vedle mě. Nějaký kluk, ještě nidky jsem ho neviděla. Usmívá se na mě a já si až po chvilce všimnu, že drží v ruce sklenku... vody? Vodky? Tonicu? Bylo mi to jedno. Jak jen tehdy mohl vědět, že je mi špatně? Doufám, že to na mně nebylo tolik vidět.
Napila jsem se. Bylo to hnusný, pálilo mě to v krku, ale pomohlo to. Probrala jsem se, jako kdyby mi někdo vrazil facku. Podívala jsem se na toho kluka podrobněji. Byl vysoký, tmavovlasý a opálený. Smál se na mě a mně tehdy přišlo divný, že má hodně zúžený zorničky. Tehdy jsem tomu nepřikládala na růležitosti, podcenila jsem to. Špatně.
Zbytek večeru jsme strávili spolu. Seznámil mě se svými kamarády - dva kluci a jedna holka. Všichni veselí, se zúženýma zorničkama, až mi to přišlo směšný. Byla jsem blbá a nalitá. Strašně lituju, že jsem tam vůbec kdy šla.
Tancovali jsem, jedli a pili. Když večírek skončil, uvědomila jsem si, že mám být dávno doma. Ale na otce kašlu, je mi ukradenej. Chová se ke mně, jako bych byla jeho loutka, tak mu to asi začnu oplacet.
Dean (myslím, že tak nějak se jmenoval) mi řekl, že mě doprovodí domů i s partou. Souhlasila jsem, byla jsem ráda, že v té noci nebudu muset domů klopýtat sama a bez mobilu. Když už jsme byli u dveří, zastavili jsme se. Povídali jsme si o všem možným, a nakonec jsem se ho zeptala, jak to, že má tak úzký zorničky. Dost zvláštně sse zašklebil a zeptal se mě:
"Líbí?"
"Ani ne," odpověděla jsem popravdě. Byla jsem zmatená.
"Na, ochutnej. Bude se ti to líbit," najednou mi něco podstrčil pod nos. Musela jsem jeho ruku odstčit, bylo pro mě těžké zaostřit pohled. Když jsem uviděla, co drží v ruce, rázem mi svitlo. No jasně, že mě to nenapadlo hned.
Před očima se mi náhle přetočil celý můj dosavadní život. Nuda, křik, bidí, pláč, zápach cigaret a moje narozeniny s dvojitým výpraskem jako dárek. A takhle se to opakovalo pořád dokola.
Chtěla jsem se toho zbavit, a to jednou provždy. Mohla jsem utýct, mohla jsem zavolat linku bezpečí. Jenže já zvolila jiný způsob.
Toho dne jsem poprvé zkoušela drogu.

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Hot Twilight - Elbee Hot Twilight - Elbee | Web | 3. srpna 2010 v 21:05 | Reagovat

No, fanynka Taye jo, ale Jacoba už ne :-D

2 **Gerard XoXo* *věrné SB **Gerard XoXo* *věrné SB | Web | 4. srpna 2010 v 13:22 | Reagovat

páni...ten konec je nejlepší

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.